NSFW Vodník

Upozornění: Následující text je vulgární, sprostý a nevhodný pro citlivé povahy. Není určený dětem, pro školní recitace ani milovníkům Erbena, kteří si nechtějí Kytici nadosmrti zhnusit. Čtení na vlastní nebezpečí.

Karel Jaromír Erben by se jistě obracel v hrobě. Tohle je to nejlepší, respektive to nejhorší, co lidová slovesnost za poslední století s Vodníkem provedla: sloky, které kolovaly po hospodách a internetech, posbírané a doplněné o vlastní tvorbu tam, kde lid mlčel.

I

Pod topolem nad jezerem
jezdil Vodník s buldozerem:
„Doprdele, dopíči,
nemám vodu v chladiči.

Tak ušiju si botičky,
pěšky půjdu pro kurvičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi svítí řiť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek —
k večeři mám karbanátek:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi svítí řiť.

Z chlupů kunda, pysky rudé,
zejtra už se šoustat bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi svítí řiť.“

II

Ráno, raníčko panna vstala,
na zadku se poškrábala:
„Půjdu, matičko, k jezeru,
na práci se ti vyseru.“

„Ach nechoď, nechoď na jezero,
vodníkovi stojí péro!
Já měla zlý té noci sen:
Vodníkovi stojí pták z vody ven.

Perly jsem tobě vybírala,
i když jsi mě furt vysírala,
víš, co to stálo nočních směn!?
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bílé kalhotky smutek tají,
v krajkách se pysky ukrývají,
a pátek nešťastný je den:
nechoď, dceruško, k vodě ven.“ —

Nemá dceruška, nemá stání,
pořád myslí na mrdání,
ke styku vždy ji cos nutí,
kondomy chce jen s příchutí. —

První šáteček namočila —
tu se s ní lávka prolomila
a po sexu chtivé dívčině,
vyplavalo jen kombiné.

Vyvalily se vlny zdola,
objevila se prdel holá;
a na topole podle skal
Vodník svým pérem zamrskal.

III

Nevesely truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
Vodník s pérem hraje.

Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
pokud se chceš zahřáti,
vodník tě ohřeje.

Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
když tě to tu nebaví
tak se třeba bodni.

Dvůr Vodníkův prostranný,
bohatství v něm dosti:
kdoby chtěl mu něco vzít
přeláme mu kosti.

A kdo jednou v křišťálovou
bránu jeho vkročí,
pokropí ho Vodník
svou zelenou močí. —

Vodník sedí mezi vraty,
strká prst do řitě
a ženuška jeho mladá
chová malé dítě.

„Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu!
Ty se na mne tlemíš furt,
já ti měním plínu.

Z plínky se ti vyvalí
hovno v plné zdobě:
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
ať mě máma pomstí, pošle
vodníka za mříže.

Hajej, dadej, synku můj,
můj malý Vodníčku!
Kterak se mi nemá stýskat
po lidském pindíčku?

Starala se matka má,
komu dá mě, komu?
A mě zatím v senu šoustal
pasák od nás z domu!

Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
o svatební noci měl on
péro jako ryby.

A můj muž — bůh polituj!
mokře chodí v suše
a pod hrnky v noci šuká
utopené duše.

Hajej, dadej, můj synáčku
s zelenými vlásky!
Táta tě do mě nastříkal
bez špetičky lásky.

Ošoustána, polapena
v ošemetné sítě,
nemá žádné zde radosti
leč tebe, mé dítě!“ —

„Drž už hubu, ženo má,
co zas, kurva, zpíváš?
Za tu píseň proklatou
na prdel si říkáš!

Nic nezpívej, ženo má,
péro mi už kyne:
vyšukám tě jako rybu,
jako mnohé jiné!“ —

„Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj muži!
Věrná jsem jen tvému péru,
co mě v noci souží.

Mladosti mé jarý štěp
přefikl jsi vpůli:
a pak's mi ji po tu dobu
nevylízal k vůli.

Stokrát jsem tě prosila,
kouřila ti sladce,
bys mi na čas, na kratičký,
dovolil k mé matce.

Stokrát jsem tě prosila
v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohla dáti sbohem!

Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale tvrdost péra tvého
ničím neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,
vodníku, můj pane!
Už's mě šukal dostikrát,
co díš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou míti,
abych byla němá:
učiň mne radš kamenem,
jenž vagínu nemá.

Učiň mne radš kamenem
bez kundy a citu,
abych věčně nemusela
šoustat do úsvitu!“ —

„Rád bych, ženo, rád bych já
věřil tvému slovu:
ale kurva v šírém světě —
kdo ji šoustne znovu?

Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze:
ale chlapů ve vesnici
obávám se tuze!

Nuže — dovolím ti já,
stejně přijdou hosti.
Radši ti však nasadím
tenhla pás cudnosti.

Neobjímej matky své,
ani duše jiné:
sic ti zelené mé sperma
z kundičky vyplyne.

Neobjímej nikoho
z rána do večera:
před klekáním pak se zase
dočkáš mého péra.

Od klekání do klekání
dávám lhůtu tobě:
klíček od pásu si nechám
i to tvoje robě.“

IV

Jaké, jaké by to bylo
bez slunéčka podletí?
Jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém čase
matku svou obejme zase,
z kundičky jí to zelené
po stehýnkách poletí.

Celý den si postěžuje
s matkou žena z jezera:
„Po mně chce jen kouřit, máti,
od rána do večera!“ —
„Neboj se, má duše drahá,
nic se neboj toho vraha;
zamkneme se, ať si venku
honí vodní příšera!“ —

Přišel večer. — Muž zelený
honí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
„Neboj se, má drahá duše,
péro mu tu uschne v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře.“ —

Když klekání odzvonili,
buch buch! venku na dvéře:
„Pojď již domů, ženo moje,
kdo mi ho dnes vyžere?“ —
„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi vyžadoval,
vyhoň si zas v jezeře!“ —

O půlnoci buch buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
„Pojď již domů, ženo moje,
pojď mi zahřát postele.“ —
„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a kdo tobě prve stlával,
s tím si šoustej vesele!“ —

A potřetí buch buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
„Pojď již domů, ženo moje,
chceš-li zas ten klíček mít!“
„Ach matičko, muka, muka —
pás mě tlačí, vulva puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!“ —

„Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
pás ti pilkou rozřežeme,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera!
Nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš práh.“ —

Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
„Ach matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá:
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!“ —

Něco padlo. — Pode dveřmi
mok se jeví — krvavý;
a když stará otevřela,
oči pěkně vyvalí!
Tři věci tu v krvi leží —
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez pindíčka.

---

Na motivy balady Vodník K. J. Erbena (Kytice, 1853). Použity lidové varianty neznámých autorů, které kolují ústně i po internetu, včetně anonymních verzí z knihy Erben parodický. Zbytek dopsal autor.